Podle středověkých odborníků na čarodějnictví byl „úkol“ čarodějnic jasný – co možná nejefektivněji škodit člověku. A tak čarodějnice samozřejmě zabíjely dobytek i lidi a nešetřily ani novorozence, způsobovaly rozličné choroby a ničily i „plody země“, tedy úrodu. Nejničivější následky mívalo (a dodnes mívá) samozřejmě krupobití. Jeho magickému původu nahrávala jeho neočekávanost i fakt, že někdy zasáhlo třeba jen malou oblast či pás území. Jako by někdo chtěl uškodit nějakému konkrétnímu člověku. V takové tragické chvíli, když místo rašícího obilí jsou na poli kroupy velikosti vajec, není nesnadné někoho nařknout jako viníka celé té zkázy. Tradičně po ruce bývaly čarodějnice, jejichž osud potom býval velmi tragický.
Důkaz o výrobě krupobytí
Z dobových záznamů se také dochovaly popisy čarodějnických postupů „výroby“ krupobití. Jako první se jimy zabýval dominikán, teologický spisovatel a vynikající kazatel Jan Nider (1380? – 1438), který kromě jiného polemizoval i s husity a zúčastnil se také kostnického koncilu. Ve svém traktátu Formicarius věnuje takovému čarodějnickému krupobití celou jednu kapitolu. Vypráví se tam příběh jistého člověka, který byl zadržen a vyslýchán soudcem, jak rozpoutávají krupobití a bouře a zda je to pro ně snadné to činit, a on odpověděl: „Můžeme snadno zdvíhat krupobití, ale nemůžeme udělat všechnu škodu, jakou bychom si přáli, a to kvůli strážcovství dobrých andělů. A dodal: Můžeme uškodit pouze tomu, komu je odepřena Boží pomoc, avšak nemůžeme škodit těm, kteří se pokřižují. A takto to děláme: za prvé v polích použijeme jistá slova a snažně prosíme vládce ďáblů, aby poslal jednoho ze svých služebníků, aby uhodil na člověka, kterého jmenujeme. Potom, když ten ďábel přijde, obětujeme mu na dvou křižovatkách černého kohouta tak, že ho vyhodíme do vzduchu, a když ho ďábel dostane, splní naše přání a pozdvihne vítr, ale ne vždy na místě, které jsme jmenovali a, podle povolení živoucího Boha, sešle dolů krupobití a blesky.“
Dochované přiznání
Jiný způsob byl zachycen v nejstarším dosud dochovaném přiznání domnělého čaroděje z roku 1457 ve švýcarském Fribourgu. Podle něj k přivolání krupobití stačilo šlehat zvláštní hůlkou do tekoucí vody a pronést prosté zaklínadlo. Někdy také čaroděj nabral vodu do dlaní vychrstl ji do vzduchu, čímž proces započal. Ne vždy však byl čaroději úspěšný. Podle soudních doznání ze 16. století dochovaných ve Fribourgu se o to jeden pokoušel třikrát, ale marně, protože Pán Bůh to nedovolil.
Kladivo na čarodějnice
Vrcholným obdobím přivolávání krupobití bylo, podle dochovaných soudních spisů, šestnácté století. V této době se toto zlé kouzlo – maleficium – objevuje téměř v každém přiznání. V následujícím století je jeho výskyt sporadický, přičemž déle přetrvávalo v katolických procesech než v protestantských. Bylo to způsobeno tím, že protestantští teologové razili teorii přírodního původu těchto pohrom, čímž byla úloha čarodějů a čarodějnic oslabena.
S pěknými, doslova „klasickými“ popisy tohoto maleficia se setkáváme i v Kladivu na čarodějnice, které nyní, po více jak půl tisíciletí po svém vzniku, vyšlo i v českém překladu:
„Ve vévodství švábském šel jistý rolník na pole se svojí malou dcerou, sotva osmiletou, aby se podíval na své obilí, a začal naříkat na sucho pravíc: Hle, kdy bude pršet? Dívka ho slyšela a v jednoduchosti svého srdce řekla: Otče, jestliže chceš, aby pršelo, můžu to brzy udělat. A její otec jí řekl: Co? Ty víš, jak udělat déšť? A dívka odpověděla: Mohu udělat déšť a také bouře a krupobití. A otec se zeptal: Kdo tě to naučil? A ona odpověděla: Moje matka, ale řekla mi, abych to nikomu neříkala. Otce se potom zeptal: A jak tě to naučila? A ona odpověděla: Poslala mě k pánovi, který udělá všechno, o co ho kdykoliv požádám. Ale její otce řekl: Ty jsi ho dokonce viděla? A ona řekla: Občas jsem viděla muže, jak přicházejí k mé matce a zase od ní odcházejí a když jsem se jí ptala, kdo to byl, odpověděla mi, že to jsou naši pánové, kterým mě dala a že to jsou mocní a bohatí zastánci. Otec byl zděšen a zeptal se jí, jestli tedy může udělat krupobití. A ta dívka řekla: Ano, když budu mít trochu vody. Potom odvedl dívku za ruku k proudu a řekl: Udělej to, ale jen nad naší půdou. Potom ta dívka dala ruku do vody a zamíchala ji ve jménu svého pána, jak jí to naučila její matka a hle, déšť padal jenom na tu jeho půdu. Když to její otec viděl, řekl: Teď udělej kroupy, ale jenom nad jedním naším polem. A když to ta dívka udělala, její otec byl tímto důkazem přesvědčen a obvinil svoji ženu před soudcem. A tato žena byla zadržena, odsouzena a upálena, avšak dcera byla smířena s Bohem a slavnostně se mu oddala a od té chvíle už nemohla dělat tyto kouzla a čáry.“
Zatímco tento případ znali autoři Kladiva na čarodějnice, dominikáni a inkvizitoři Iacobus Sprenger a Henricus Institoris z doslechu, s tím následujícím se setkali na vlastní kůži:
„V kostnické diecézi, dvacet osm německých mil od Řezna směrem na Salzburg zničilo prudké krupobití všechno ovoce, obilí a vinice v pásu širokém jednu míli tak, že vinná réva potom po tři roky sotva nesla plody. Mezi velkým množstvím podezřelých jsme zvláště vyšetřovali dvě ženy, jednu jménem Agnes, lazebnici, a jinou ženu, Annu z Mindelheimu. Tyto dvě byly zadrženy a zavřeny každá zvlášť v různých vězeních, aby jedna ani v nejmenším nevěděla, co se stalo s tou druhou. Potom se lazebnice ptali, zda ví něco o krupobití, o němž jsme se zmiňovali, a odpověděla: „Byla jsem ve svém domě a v poledne ke mně přišel starý známý (míněn ďábel) a řekl mi, abych šla s trochou vody na pole či pláně Ruppel (neboť tak se to tam jmenuje). A když jsem zeptala, co chce dělat s tou vodou, řekl, že chce udělat déšť. Tak jsem vyšla ven k městské bráně a našla jsem tam ďábla, jak tam stojí pod stromem. Řekl mi, abych vyhloubila jamku a nalila do ní vodu. Já jsem si sedla, ale ďábel stál. Míchala jsem vodu prstem a vzývala jméno ďábla samotného a všech ostatních ďáblů. Voda zmizela a ďábel ji vzal vzhůru do vzduchu. Nakonec byla lazebnice tázána, jak dlouho trvalo, než po zdvihnutí vody přišlo krupobití, a odpověděla: „Sotva to stačilo, abych se mohla vrátit zpět domů.“ (kráceno)
To doznání, samozřejmě vynucené tehdejšími zákonnými prostředky, tedy mučením, stačilo k tomu, aby lazebnice skončila na hranici. Inkvizitoři tak byli o existenci tohoto maleficia nezvratně přesvědčeni, což také v závěru dané kapitoly konstatují:
„Tyto případy musí stačit, třebaže ovšem mohou být vypočteny nespočetné příklady tohoto druhu škod… V každém případě bylo zjištěno, že se čarodějnice dobrovolně doznaly, že činily takové věci, a jsou toho různé případy, které by bylo možné zmínit, jako dodatek k tomu, co již bylo řečeno… a tak v této věci nezůstává žádná pochybnost.“
I když se moderní věda nedomnívá, že by krupobití způsobovala zlá kouzla, nad některými „kroupami“ zůstává rozum i věda v úžasu stát. Třeba nad tím pětikilovým kusem ledu, který dopadl před několika lety v lednu na golfové hřiště nedaleko Říma. Že by tedy přece jen nějaké kouzlo?
Autor - Jitka Lenková - www.zahadno.mysteria.cz