Záhadnou legendou opředený hrad nesoucí název Houska se tyčí na pískovcovité skále jako by střežil okolní svět od hrůzného tajemství. Nad malebnou krajinou blízko České Lípy se mezi dvěma hrady Kokořínem a Bezdězem zjevil hrad a nikdo si nepamatuje na jeho počátek ani smysl. Umístěn mimo zemské stezky, bez královského původu a strategického charakteru, zahalen do tajemného hávu.
HISTORIE
Ještě dávno předtím, nežli jsme se mohli dozvědět o prvních zprávách této impozantní stavby, stála na jejím místě v 9. století dřevěná konstrukce, jež byla věnována vévodou Pšovanů, jeho synovi jménem Housek. Podle nejnovějších průzkumů byl hrad vystaven roku 1270 až 1280 Přemyslem Otakarem II ruku v ruce s přilehlým hradem Bezdězem a do dnešních dob byl několikrát rekonstruován a právě proto si na hradě Houska můžeme povšimnout několika slohu. Nejvíce je poznamenán slohem renesančním, který mu vtiskl současnou podobu. Majitelů bylo mnoho, ale jen díky restituci, která navrátila hrad do rukou posledních majitelů a to Šimonkovím, byl opraven a teprve od roku 1999 zpřístupněn široké veřejnosti. Krásná česká památka se tak stala turistickým cílem pro mnoho cestovatelů.
ZÁHADY
Jedna z nejtajuplnějších záhad tohoto hradu se točí kolem pekelné brány, která by údajně měla být ukryta pod Hradní kaplí ležící v samotném centru celého objektu. Díra do samotného nitra pekla, byla podle pověstí zasypána (několikrát neúspěšně) a na ní vystaven tento hrad jako strážce mezi světem a zlem skrývajícím se pod ním. Čeho se lidé tak báli? Že by opravdu hrad Houska dodnes skrýval, tak velké nebezpečí? Hrad byl oproti jiným navržen, tak aby hlídal to co je uvnitř namísto toho, aby se bránil nepřátelským nájezdníkům. Je zkrátka postaven tak, aby nepustil nic z hradu ven. Tomu odpovídá i rozmístění dnes již neexistujících věží, stojící uvnitř hradu, svírající v kleštích střed dodnes zachované obytné části. Další neméně zajímavou zvláštností je, že hradní kaple, jenž by měla stát na bráně, je i za těch nejteplejších dnů vlhká a porostlá lišejníky, zatímco místnosti sousední jsou naprosto suché.
Byli jste již na hradě houska anebo se tam chystáte. Fotografie pořízené na Housce, prý nikdy pořádně nevyjdou. Snímky jsou buď rozmazané anebo se osoba nedívá do objektivu anebo se zkrátka snímek nezdaří vůbec
Dokonce se do spáru tajuplného hradu dostal i Mácha, který jednoho dne musel na hradě přespat a ve svém dopise svému příteli Eduardovi píše, že se mu na hradě zjevila záhadná osoba, která mu ukazovala pohyblivé obrázky (možná kamera). Když se zeptal, co mu ukazuje, odpověděla, že okolí hradu v roce 2006. Mácha dále píše, že viděl davy lidí, které přináší velké příšery se svítícíma očima (možná autobusy)
Také se povídá, že před zasypáním brány pekelné byl do díry spuštěn odsouzenec na smrt, jemuž bylo nabídnuto, že jestli se dolů nechá spustit, tak dostane milost. Vězeň neváhal a s podmínkami souhlasil. Však na výběr moc neměl a byla to jeho jediná šance jak si zachránit svůj prachobyčejný život. Vězeň měl být spuštěn dolu s očekáváním, že přinese obstojnou výpověď o tom, jak vypadá peklo. Vězeň po spuštění do nicotné jámy úpěnlivě zasténal a rozkřičel se strachem. Po vytažení bylo patrné, že zestárnul o 30 let. Tvář sešlou, vlasy šedé, a o ničem nechtěl vypovídat. Za pár dnů zemřel.
Celý dopis K.H.Máchy
Karel Hynek Mácha popisuje v jednom ze svých dopisů, psaném jeho příteli Eduardovi Hindlovi, cosi co zažil na Housce:
Milý Eduarde, ... nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory , za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla...
Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle... “ Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý... “ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své...! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu... Hrůza... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře . „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Nevíte kam v sezóně vyrazit? Zajeďte se podívat na Hrad Houska a přibližte se záhadám, jak jen to jde.
Autor: Patrik Chlumecký