O Titaniku už toho napsali dost. Ať už šlo o fikci nebo ověřená fakta, lidi na celém světě však tragický osud této luxusní lodi nikdy nepřestal a zřejmě ani nepřestane zajímat. Příběh Titaniku je také velice oblíben, jak už jsme mohli poznat z mnohých pokusů zfilmování této tragédie. S poslední verzí přišel v roce 1998 James Cameron a jeho Titanic se stal celosvětovým kasovním trhákem. Málokdo ale ví o dvou lidech, kteří zkázu Titaniku nevědomě předvídali.
Reverendova předtucha
Když si jednoho jarního večera v roce 1912 představený rosedalského metodistického kostela před bohoslužbou na chvíli zdříml, stala se mu podivná příhoda. Reverend Charles Morgan určitě nespal víc jak dvacet minut, a přesto se mu opakovaně zdálo několikrát totéž.
Na pozadí zvuku divoce se valící vody a hlomozu vzrušených hlasů slyšel slova jedné staré písně, kterou už léta nezaslechl.
Byla to natolik podivná a znepokojivá zkušenost, že ji nedokázal vypudit z mysli. Když se toho večera pravidelná bohoslužba chýlila ke konci, svěřil se reverend věřícím se svým zážitkem, načež je požádal, aby si zmíněnou píseň společně zazpívali. V té písni se zpívá:
,,Slyš nás, Otče, když se k tobě modlíme za ty, komuž hrozí zkáza na moři.“
Příštího rána novinové titulky celé tajemství jen prohloubily. Přesně ve stejné chvíli, kdy se ve Winnipegu reverendu Morganovi zdál ten podivný sen, se v ledových vodách severního Atlantiku odehrála největší námořní tragédie všech dob. Toho večera navždy zmizel v hlubinách Titanic.
Neúspěšná kniha
Dramaticky popisuje Morgan Andrew Robertson oslnivou první plavbu největší, nejluxusnější a především nejbezpečnější linkové lodi. A její strašný konec. Dotyčná superloď plula přes Atlantik mezi anglickým přístavem Southampton a New Yorkem místy příliš rychle a nalezla po srážce s ledovcem v mrazivé dubnové noci mokrý hrob ve vlnách severního Atlantiku. Chaos na palubě patří k nejvíce strhujícím líčením. Loď zápasí se smrtí. Tváří tvář smrti vedle sebe stojí nahý egoismus i hrdinství – a konec je strašlivý. Jen málo z 3 000 cestujících přežilo, jelikož 24 záchranných člunů by se nevešla ani polovina cestujících. Boj o čluny si vyžádal strašlivou daň na lidských životech.
Tolik o příběhu, o kterém Robertson později tvrdil, že při jeho psaní měl ,,astrálního spoluautora“. To všechno by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby luxusní loď nenesla jméno Titan. Při svém vydání v roce 1898 nevzbudila novela žádnou zvláštní pozornost. Po katastrofě Titaniku v roce 1912, čtrnáct let po vydání Robertsonovy povídky se z ní náhle stala senzace, protože někteří čtenáři na ni přece tak docela nezapomněli.
A tak jim připadal podivuhodně povědomý osud Titaniku, který při první plavbě plul příliš rychle a v noci 14.dubna jižně od Nového Foundlandu narazil do ledovce a vydal napospas smrti utonutím kolem 1 500 osob, neboť kromě dalších nedbalostí bylo na palubě příliš málo záchranných člunů.
V povídce i ve skutečnosti šlo o největší nejluxusnější loď světa, o nejbezpečnější plavidlo, o první plavbu, o neopatrné navigování v nebezpečných vodách při vysoké rychlosti, o ledovec, o dubnovou noc v Atlantiku, o identický apokalyptický konec s velkými ztrátami na životech. Pozdější podrobné srovnání fakt a fikce vykázalo shodu, kterou lze označit, mírně řečeno, za zrážející.
TITAN TITANIC
Tonáž: 75 000 BRT 46 328 BRT
Délka lodi: 800 stop 882,5 stop
Počet šroubů: 3 3
Počet člunů: 24 22
Vodotěsné oddíly: 19 16
Počet cestujících: 3 000 2 201
Rychlost při srážce: 25 uzlů 21,5 uzlů
Autor|: Balicka B
