Každoročně uhyne přes 2000 kytovců působením neznámé síly, která tyto savce nutí opouštět mořské hlubiny. Bezhlavě se vydávají vstříc smrti a razí si cestu k plážím. Může za to lidský faktor? Znečišťujeme snad jejich domov natolik, že se ho dobrovolně vzdávají nebo je zatím něco úplně jiného?
Lidský faktor?
Ochromená těla obrovských velryb nemilosrdně polyká vrstva písku. Místní obyvatelé společně s turisty se snaží o jejich záchranu. Polévají je vodou a doufají, že se jim povede bezmocné velryby dostat nazpět. Jejich životy jsou však sečtené. Za pomocí těžké techniky se podaří část velryb nastrkat zpět do moře, ony se však vracejí a opětovně vyplouvají ven. Chtějí zemřít, jsou rozhodnuté. Jedna z největších událostí tohoto typu se stal roku 2008 na tasmánském pobřeží poblíž Austrálie. Podle přírodovědců se zvířata nemohou dobrovolně či úmyslně zabít. Sebevražda je u nich vyloučena, jelikož nedisponují svobodnou vůlí. K.Vaneslow a K.Ricklefs se s tímto názorem neztotožňují a přichází s důkazem, že jde o vesmírný impuls, který Kytovce nutí vyplouvat na břeh. V momentě, kdy se tak stává, se prý zvyšuje sluneční aktivita.
Citlivý sluch
Američtí ekologové zase poukazují na jejich výjimečný sluch, který je schopen zaznamenat velice tiché zvuky na desítky kilometrů daleko. Citlivé ústrojí je schopno zaznamenat i technické vybavení jako vojenské sonary na odhalování nepřátelských ponorek. Americká armáda dokonce testuje v Tichém oceánu zařízení, které svou hlasitostí několikrát překračují únosnost sluchového ústrojí velryb. Je snad možné, že by únik na pevninu byl projevem nesnesitelné bolesti a snahy utéci z dosahu velice nepříjemného zvuku? Jenže o těchto jevech píše už řecký myslitel Aristoteles, takže zde musí být i jiné vlivy, které kytovce dohání k sebevraždám. Prozatím je tato odpověď skrytá v hlubinách oceánů.
Autor: Patrik Chlumecký