Bylo mi deset, když jsem si u rodičů konečně vybrečela psa. Chtěla jsem ho snad od čtyř let a konečně to vyšlo! Měla jsem narozeniny, když přišli domů s malou chlupatou kuličkou, zlatým retrívrem, kterému jsem dala jméno Ron. Radost a štěstí, jakou jsem cítila tehdy nemůžu ani popsat. Ale teď, o osm let později už tak nadšená nejsem. Jako každý adolescent bych si raději pospala v peřinách, ale t potvora mi v osm ráno olizuje obličej a čeká mě s vodítkem přede dveřmi. Navíc má podivný zlozvyk, že potřebuje vyvenčit vždy těsně před tím, než ulehnu do postele. Asi je nastaven podobně, jako můj vlastní močový měchýř. Byl čtvrtek večer a já se do desíti večer učila slovíčka a gramatiku do angliny – druhý den jsem psali test. Byla jsem už úplně vyplivnutá, oči se mi klížily a málem jsem už neviděla ani na písmenka před sebou.
Těšila jsem se, až se zahuňám celá pod peřinu. Jen co jsem se koukla na postel, Ron nadskočil a začal vrtět ocáskem. Ač se mi nechtělo, s povzdechem jsem si oblíkla bundu a vzala toho rošťáka na večerní procházku. Venku už byla docela dost velká zima, Vánoce se kvapem blížily, ale naštěstí zatím nenapadl žádný otravný sníh. Jen co jsem Ronyho pustila z vodítka, jako naschvál zřejmě zmerčil kočku nebo nějakou jinou zvěř a rozběhl se úprkem k lesu. Zaklela jsem a rozběhla se za ním, protože už se mi nejednou stalo, že jsem ho hledala alespoň dvě hodiny po lese, což by se mi nyní vůbec nelíbilo, vzhledem k tomu, kolik bylo hodin a jaká byla tma. Onen les není žádný prales, je to jen taková chabá náhražka zeleně uprostřed sídlišť, ale i tak mi naháněl hrůzu. Šla jsem rychle přesně tam, kam jsem si myslela, že Ron utekl a po necelých pěti minutách jsem ho našla, jak sedí u nějakého křoví a celý se třepe. Nejdřív jsme mu chtěla dát pořádně co proto, ale byl opravdu divný, našponovaný, třásl se a pokňukával.
Zapla jsem si ho na vodítko a chtěla ho odtáhnout zpět, ale ani se nehnul. Několikrát jsem škubla vodítkem a tahalo ho, ale akorát začal více kňučet a zapřel se. Měla jsem toho akorát tak dost, bojovala jsem s ním alespoň deset minut, dokud se konečně nezvedl a nespolupracoval. Dokonce mě táhnul domů rychlostí blesku, mít sáně, vyhrála bych určitě nějaký turnaj. Druhý den, když jsem se oblíkala do školy do pokoje přiběhla mamka bílá jako stěna. ,,Večer kolem jedenácté vykradli dole večerku. Víš tam, kde pracuje paní Harazimová. Museli volat sanitku, protože ten klučina co to udělal ji bodnul nožem do ramene, naštěstí je to bez následků. Dneska ráno ho chytili. Ani nechci pomyslet, co by se stalo, kdybys zrovna venčila Rona a potkala ho!“ Na těle se mi naježily všechny chloupky a hned jsem se podívala na Rona, který spokojeně klimbal v pelíšku.
Autor - Balicka B