Nedávno uběhl rok od doby, co jsem se s kamarádem rozhodnul pronajmout v jedné z opuštěných budov v našem městě celé přízemí. Už delší dobu jsem uvažoval nad tím, do čeho investovat peníze a protože ve městě nedávno zavřeli oblíbenou čajovnu, účel byl jasný.
S Tomášem jsme několik týdnů tvrdě dřeli, abychom to tam dali do pořádku. Budova byla celkem zachovalá, ale vevnitř se už několik let nic nedělo a stěny vypadaly značně sešle. Celé přízemí mělo šest menších místností, ve kterých byly stolky, proutěná křesla či malé taburetky nebo polštářky. S výjimkou jedné jediné – z té jsme si udělali malou ložničku pro případ, že bude třeba zůstat dlouho v práci. Celkově jsme byli s výsledkem našeho snažení spokojení. První otevření mělo obrovský úspěch, dorazilo téměř třista lidí, kteří se tem v průběhu dne i noci střídali. Ač jsme byli s Tomášem docela vyplivnuti, spokojení přebylo veškerou únavu. Poslal jsem proto Tomáše domů s tím, že udělám uzávěrku, uklidím a přespím v čajovně.
Myslím, že jsem se do postele dostal kolem třetí hodiny ranní, padl jsem vyčerpaný na postel a pár vteřin na to už jsem spal. Probudil mě zvuk, který se mi nejprve zamotal do snu, ale nakonec mě navrátil zpět do reality. Bylo to takové lehké, ale intenzivní ťukání doprovázené občasným vrznutím. Přemýšlel jsem, co za tím může být. Jelikož dům byl starší, bylo mi jasné, že horní patro bude mít staré prkenné podlahy, které při každé příležitosti vrznou. Pomyslel jsem si, že to je zatoulaná kočka, která se dostala dovnitř po římse skrze střešní rozbité okno a přestal tomu všemu věnovat pozornost. Netušil jsem, že se to bude opakovat.
S Tomášem jsme se střídali ve směnách a většinou jsme v čajovně i přespávali. Nejen proto, že se nám nechtělo večer trajdat domů, ale abychom si udrželi zákazníky, nedodržovali jsme striktně otevírací dobu, takže jsme mnohokrát i přes všední dny zkysli v čajovně třeba i do jedné hodiny. Na příhodu z první noci jsem úplně zapomněl, jelikož takové ťukání a vrzání vydává každý druhý dům. Jednoho rána jsem však naklusal do práce a Tomáš ležel opřený u čajový pult, byl bledý a opíral si hlavu o ruku. Lekl jsem se, že je mu zle, přiskočil jsem k němu a ptal se ho, co se mu stalo, zda mám volat záchranku nebo co se vlastně děje. Chvěl se po celém těle a vsadil bych se, že měl i horečku. ,,Budeš si o mně myslet, že jsem totální blázen, ale přísahám, že jsem celou noc slyšel nějaký smích.“ Spadl mi kámen ze srdce jen co to vyslovil, jelikož jsem se obával, co vše se mu mohlo přihodit. ,,Jsme skoro v centru města, je jasné že se tady potulují různí lidé a smějou se.“ chlácholil jsem ho. On ale razantně zavrtěl hlavou. ,,Ne lidský smích. Takový ten odporný vlezlý smích, jako když se směje ďábel v pohádkách.“ Řekl jsem si, že asi musí být nemocný a opravdu horečkuje.
Poslal jsem ho domů, aby si odpočinul s tím, že to tady celý den zvládnu sám. Den byl naštěstí pohodový, příliš mnoho lidí se do čajovny nehrnulo, protože po dlouhé době vylezlo zpoza mraků slunce a všichni vyrazili ven. V deset hodin večer jsem poslal poslední zákazníky domů a ač nebylo tolik hodin, rozhodl jsem se, že udělám menší inventuru a poté tu přespím. Ležel jsem – pamatuji si to jako včera – zdálo se mi o tom, jako obsluhuji jednu krásnou slečnu, co sem občas zašla s kamarádkou a najednou z ničeho nic v tom snu se začala smát. Ale ne krásným smíchem jako se směji princezny. Její hlas byl hluboký, drsný a smích působil přímo magicky. Probudil jsem se a vyskočil z postele, načež jsem si uvědomil, že to nebylo snem, ale zase mi skutečnost vlezla do snu. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo dupání a vrzání a zase ten smích – byl jsem úplně v šoku.
Vždy jsem se s jakýmsi lidským odstupem díval na seriály podobné Věřte nevěřte, ale byl jsem úplně ztuhlý. Věděl jsem, že tohle není sen, že nemám horečku ani neblouzním. Vyběhl jsem z čajovny tak rychle jak jen to šlo a druhý den to probíral s Tomášem. Ani jeden z nás neměl odvahu v čajovně nadále přespávat. Zašli jsme poté na úřad, abychom se poptali (čistě ze zvědavosti), jak dlouho budova ve městě stojí a bylo nám řečeno, že původně byla postavena a používána jako krematorium, dokonce nám paní ukázala i nějaké fotografie. Nejspíš si myslela, že jsme snad zapálení historici, ale chlupy na celém těle se mi zježili, když nám to řekla. Ač jsme si s Tomášem pak připadali jako pověrčiví srabi, čajovnu jsme za docela pěkné peníze prodali a víc se tam neobjevili.