Něco zkaženého, co mě pozoruje. Bojím se v něm spát. Bojím se, že mi chce něco ublížit. Skutečný příběh z jednoho záhadného bytu na předměstí.
Píše se rok 2008 17. listopadu a já právě prožívám jeden z mnoha na vlas stejných podzimních podvečerů, kdy přijdete zničení z práce a jste rádi, že máte alespoň na chvilku klid od uspěchaného okolního světa, jenž vás ždíme jako otroka moderní doby. Pozvolna převaluji v ústech pár posledních zbytků večeře skrývající se na dně mého talíře, přičemž projíždím E-mailama, které stejně nevnímám a přemýšlím nad studenou sprchou. Ta by mě dozajista vzpružila. Netrvalo dlouho a z mého rozjímání mne probral vyzváněcí tón mobilu mé přítelkyně. Jako náhodou leží na stole kousek ode mě. Nechám ho ještě tak 2krát, 3krát prozvonit, a aniž bych si ověřil, kdo volá, přijmu ho. Přítelkyně má pár dnů do porodu naší prvorozené dcerky, a tak je jasné, že se na druhé straně opět ozvou buď mí rodiče a nebo její. Samozřejmě mé tušení bylo správné, pač na druhé straně drátu, jestli se to ještě takhle dá podat, seděla, či stála má matka.
Předpokládal jsem, že půjde o standardní telefonát, týkající se informací o stavu mé partnerky. Snad jsem si i myslel, že se stanu pouhým prostředníkem a matka mě sama požádá, abych ji zavolal k telefonu, avšak první věta našeho krátkého, leč výstižného rozhovoru mne vyvedla z omylu.
"Ahoj Patriku, nevíš co je s Davidem?"
Chvíli jsem dumal nad tou jednoduchou otázkou a opáčil, že nevím.
"Co se stalo?" V matčině hlasu se dala rozpoznat nervozita, obavy a strach a všechny tyto pocity se začaly stahovat jako mračna i nade mnou.
"Tak co se stalo?" Vyzýval jsem ji k rychlému vysvětlení.
"No on totiž odmítá spát doma. Raději každý den chodí k babičce."
"Tak tam třeba nechce být sám, vždyť ty spíš u svého přítele a on se tam třeba cítí osaměle, nemyslíš?"
Nabídl jsem matce rozumné vysvětlení, které by vneslo trochu světla do této situace. Pocity, jenž jsem v sobě dřímal v počátcích z obavy, že se děje něco vážného pomalu ustupovaly. Tak nechce spát doma to je toho, honilo se mi hlavou, když v tom opět promluvila.
"Prý po něm něco jde." Přehodil jsem si telefon k druhému uchu a povytáhl obočí.
"Něco jde? A jako co?" Říkal mi, že po něm něco jde, že už nechce v tom bytě být sám, na tož spát. Dokonce, když jsem se jednou zastavila kolem desáté večer doma, tak jsem ho přistihla, jak spí na balkoně schoulený do klubíčka a se slzami v očích mi řekl. Mami já se tu bojím........"
To už bylo jiné kafe. Nejdříve jsem tomu nechtěl moc věřit, ale za žert jsem to také nepovažoval. Máma už toho moc neřekla, no a já ji taky mnoho nepomohl. Co taky na tohle mohu odpovědět. Po ukončení rozhovoru mne samozřejmě obklíčila partnerka, abych ji vysvětlil, o co šlo a než jsem ze sebe stačil všechno vysoukat, rozdrnčel se zvonek od našeho krásného útulného bytu. Váhavými kroky jsem šel otevřít. Kdo v tuhle dobu co potřebuje? Nejsem nadšený z návštěv ve všedních dnech, přeji si mít svůj klid a tohle je přesně to co ho narušuje. Otevřu dveře a údiv na mne dozajista zanechal stopy ještě pár vteřin. U mého prahu stál David. Samozřejmě jsem ho pozval dál. Na druhou stranu je dobře, že přišel, alespoň mi vysvětlí, co se doopravdy děje. Dopředu jsem, ale z jeho tváře vytušil, že mě neuklidní a matčiny obavy nevyvrátí. Z prvu nic neříkal, tudíž jsem mu nabídl horký čaj se sušenkou. Možná, že nevěděl jak začít, problém tohoto formátu totiž nemá ani konec, ani začátek, není se čeho chytit a špatně se o něm mluví. Nakonec přeci začal sám a mne ušetřil prvního kroku. Byl jsem mu za to vděčný.
"Víš, Patriku jsem v hajzlu, už nevím, co mám dělat."
"Co se stalo, brácho?"
"Nevím, kdybych to sám věděl, bylo by vše snazší. Nemůžu doma být v noci, nemůžu doma být ani přes den, něco se mi snaží ublížit a já nevím co."
Bedlivě jsem naslouchal a bratra nepřerušoval, zdálo se, že nalezl svou nit a vše mi dopodrobna vysvětlí. Komu jinému by se taky měl s touto záležitostí svěřit, nežli svému bráchovi, jenž ho ze všech zná nejlépe.
"Občas vidím někoho chodit po bytě, někdy to na mě dokonce mluví a už mě to i přikovalo k zemi a já se nemohl hýbat, možná, že ti přijdu jako blázen, ale věř mi. Já si tak už připadám taky........"
V této situaci samozřejmě netušíte jak byste se měli zachovat, co říct, jak se tvářit. Nechcete, aby si o vás myslel, že ho považujete za blázna a i když nepovažujete, určitě váš výraz v obličeji prozradí, že tomu tak je. Byla to chvíle, kdy jsem absolutně nevěděl, jak reagovat, jak mu pomoci. Rozhovor, nebo spíše monolog trval několik minut a já pochopil vážnost celé situace, ovšem s řešením jsem nepřišel. Jediné na co jsem se v tu chvíli zmohl, byla nabídka internetu, že si tam může za surfovat a nalézt pár informací. Bráška byl nadšený a poprvé se na jeho tváři objevil úsměv. Snad ucítil kapku naděje, malou záchranou ruku z chmurného dění kolem jeho osoby. Asi tak hodinku za naprostého ticha listoval stránkami typu vymítání ďábla, vysvěcení bytu a podobně. Nemůžu říct, že bych měl v jeho vyprávění stoprocentní důvěru, ovšem jeho tvář skrývala veliké útrapy, snad takhle skleslého jsem ho ještě nikdy neviděl. Vždy to byl sebevědomý kluk a teď mi doma seděl jako zoufalec, který neví kudy kam. Po hodinové terapii na internetu náhle vstal a se slovy dík, odešel. Ještě dlouho jsme si o tom s partnerkou vyprávěli, ovšem nikam to nevedlo, na jednu stranu víte, že potřebuje pomoc, ovšem na druhou mu jí nemůžete poskytnout, pač nevíte jak. Jediné co vám zbude je čekat a doufat, že vše odvane čas a vše se zase urovná.
Autor - P. Chlumecký