Záhada Hory mrtvých

Zánik Ďatlovovy výpravy je označení pro neobjasněné úmrtí devíti členů turistické výpravy, ke kterému došlo v nočních hodinách 2. února 1959 v ruském pohoří Ural. Výprava zahynula na východním úbočí hory Cholat Sjachyl (rusky Холат-Сяхыл), což znamená v mansijštině, jazyce kmene Mansijů, „Mrtvá hora“ (někdy záměrně dezinterpretováno jako „Hora mrtvých“). Horský průsmyk, kde k neštěstí došlo, byl pojmenován po vůdci výpravy Igoru Ďatlovovi jako Ďatlovův průsmyk (rusky Перевал Дятлова). Smrt výpravy nebyla nikdy objasněna a sovětští vyšetřovatelé došli při vyšetřování k závěru, že příčinou smrti byla spontánní síla, kterou nebyli členové výpravy schopni překonat. Vzhledem k tomu, že neexistují žádní přímí svědkové události, existuje o celé záhadě řada spekulací a konspiračních teorií.

Průběh výpravy

Cílem výpravy bylo dosáhnout vrcholu hory Otorten (Отортен) ve Sverdlovské oblasti na Uralu, která se nachází přibližně 10 km od místa neštěstí. Plánovaná trasa byla zařazena do kategorie III co se obtížnosti týká, tedy nejnáročnější. Členové výpravy byli zkušení horalové, kteří za sebou měli několik náročných túr a výstupů.[1] Výprava dorazila 25. ledna 1959 vlakem do města Ivdel (rusky Ивдель), které se nachází ve Sverdlovské oblasti na Urale. Následně se na nákladním voze přemístili do osady Vižaj (Вижай), posledního nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. Odsud se přesunuli do opuštěné geologické osady, kde se odpojil Jurij Judin, kterému se zhoršil chronický revmatismus. Výprava tak pokračovala v devítičlenném složení. 

Podle deníku a fotoaparátu výpravy je možno vysledovat cestu výpravy do 31. ledna, kdy se dostali na okraj horské oblasti. Tam se začali připravovat na horský výstup. V zalesněném údolí zanechali nějaké potraviny a další vybavení, které zde mělo být ponecháno na zpáteční cestu. 1. února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k hoře Otorten. Pravděpodobně měli v plánu dostat se na druhou stranu průsmyku, ale vzhledem ke zhoršenému počasí, sněhové bouři a nízké viditelnosti se odklonili od plánované trasy a začali stoupat na Cholat Sjachyl. 

Poté, co si uvědomili svou chybu, rozhodli se rozdělat tábor na zasněženém úbočí hory, a to i přesto, že se přibližně 1,5 km od tábora nacházel les, kde by se mohli ukrýt před nepřízní počasí. Jurij Judin, jediný přeživší, později prohlásil, že skupina zřejmě nechtěla ztratit nadmořskou výšku, do které se dostali, nebo Ďatlov chtěl vyzkoušet táboření na úbočí hory

Pátrání a nález těl

Jedno z nalezených těl Ďatlov se předem dohodl se sportovním klubem, že pošle telegrafem zprávu hned, jak se skupina vrátí zpět do osady Vižaj. Očekávalo se, že se tak stane nejpozději 12. února, ale obecně se předpokládalo, že se expedice může protáhnout. Proto na jejich zpoždění nikdo zpočátku nereagoval. Záchranná operace započala až ve chvíli, kdy se ozvali příbuzní členů expedice. První pátrací skupina složená ze studentů a vyučujících se vydala po stopách Ďatlovovy výpravy až 20. února. Později se zapojily také armáda a policie s letadly a vrtulníky. První záchranná skupina objevila zničené tábořiště 26. února. Michajl Šavarin, jeden ze studentů, kteří objevili stan, prohlásil, že byl prázdný a z poloviny stržen a pokryt sněhem. Na místě byly nalezeny boty, oblečení, peníze, potraviny a další osobní věci členů výpravy.

Od tábořiště pokračovaly stopy asi osmi nebo devíti osob směrem z kopce k okraji lesa, který se nacházel na opačné straně průsmyku, přibližně 1,5 km severovýchodním směrem. Asi po 500 metrech byly stopy pokryty sněhem. Na okraji lesa objevili členové záchranné skupiny pod velkým cedrem ohniště a také první dvě těla. Mrtvá těla Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka byla oblečená v poškozeném spodním prádle a bez obuvi. Byli částečně ohořelí. Nedaleko ohniště se nalezla kupka suchého nepoužitého dřeva. Větve stromu byly polámané do výšky pěti metrů, podle čehož lze soudit, že na něj šplhali. Tomu odpovídal i nález lidské kůže na jeho kůře a odřeniny na tělech. 

V prostoru mezi cedrem a tábořištěm byla v dalších dnech nalezena další tři lidská těla. Podle polohy těl Igora Ďatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina se zdá, že se snažili vrátit zpět ke stanu. Těla byla nalezena ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů od cedru. Pátrání po zbývajících členech expedice trvalo více než dva měsíce. 4. května byly nejdříve nalezeny zbytky rozřezaného oblečení a nedaleko od nich i 4 zbývající těla, která byla dříve ukryta pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Ostatky ležely v proláklině asi 75 metrů hlouběji do lesa směrem od cedru. Pod nimi se nacházela provizorní podestýlka vyrobená z okolního podrostu. Někteří z nich na sobě měli kusy šatstva patřící jiným členům skupiny.

Vyšetřování

Stan horalů na fotografii z 26. února, jak jej nalezla pátrací skupina. Stan byl rozříznut zevnitř a většina turistů utekla v ponožkách nebo bosí Po nálezu prvních těl byla provedena pitva, avšak nebyla nalezena žádná zranění, která by vedla k úmrtí. Jako příčina smrti bylo u prvních pěti obětí určeno podchlazení. Ačkoliv byla u Slobodina nalezena malá prasklina na lebce, podle závěrů pitvy se nejednalo o příčinu smrti. K průlomu došlo po nalezení zbývajících čtyř obětí. U tří z nich byla jako příčina smrti určena různá zranění. Lebka Thibeauxe-Brignollese byla rozdrcena a těla Dubininové a Zolotarjova měla polámaná žebra a rozsáhlá vnitřní zranění. 

Podle doktora Borise Vožrožděného byla tato těla vystavena extrémní síle, kterou přirovnal k autonehodě. Na vnější pohled nejevila těla žádné známky zranění, a proto je možné, že byla vystavena velkému tlaku. U Ludmily Dubininové bylo také zjištěno, že v její ústní dutině chybí jazyk (podle některých zdrojů byl oběti jazyk vytržen, jiné hovoří o působení přírodních živlů).

Přestože se teplota pohybovala mezi −25 a −30 °C, byla některá těla nalezena téměř nahá a některá bez bot, pouze v ponožkách. Další těla byla oblečená v roztrhaném oblečení, z čehož lze soudit, že déle žijící členové výpravy jej strhli z již mrtvých turistů. Je také možné, že se u některých členů projevil jev tzv. paradoxního svlékání, kdy se podchlazená osoba stává zmatená a dezorientovaná a může ze sebe úmyslně strhávat své oblečení, přičemž dochází k ještě větším tepelným ztrátám těla.

Vyšetřování bylo uzavřeno se závěrem, že oběti zemřely vlivem spontánní přírodní síly, kterou nebyli schopni překonat. Rovněž se došlo k závěru, že nebyl nalezen žádný viník události. Složky z vyšetřování byly uschovány v tajném archivu a objevily se až v 90. letech, některé části však chyběly. Při vyšetřování vyplynuly následující skutečnosti: Šest členů výpravy zemřelo na podchlazení, další tři členové zemřeli vlivem zranění, která utrpěli. Nebyly nalezeny žádné stopy po cizí přítomnosti na místě neštěstí. Byly nalezeny pouze stopy devíti obětí. 

Ani v okolních oblastech nebyla zjištěna přítomnost nikoho jiného. Stan byl rozříznut zevnitř. Oběti zemřely 6−8 hodin po posledním jídle. Stopy vedoucí z tábora ukázaly, že všichni opustili tábořiště z vlastního podnětu, a to pěšky. Zranění nemohla být způsobena jiným člověkem. Síla, která na členy výpravy působila, byla příliš velká, ale nebyly poškozeny měkké tkáně. Forenzní radiační testy prokázaly zvýšenou přítomnost radiace na oděvech některých obětí.

Teorie

Tělo jednoho z členů výpravy v márnici, 1959 K záhadnému úmrtí členů výpravy v Ďatlovově průsmyku se objevila celá řada teorií, od působení paranormálních jevů až po testy tajných zbraní. Každá z teorií byla však časem zpochybněna či vyvrácena. 

Útok Mansijů 

Pro: Na některých fotografiích výpravy byly nalezeny Mansijské vzkazy napsané na kůře stromu. V deníku také skupina popisovala, že se část cesty pohybovali po loveckých stezkách domorodců a jednoho z nich dokonce z dálky pozorovali. Spekulovalo se o tom, že je hora pro Mansije posvátnou a narušení svého teritoria tvrdě trestají. 

Proti: Mansijové byli vždy známí svou pohostinností vůči dobrodruhům, které ubytovávali ve svých domech. Sami se také aktivně podíleli na záchranné akci. Hory Otorten a Cholat Sjachyl nepatřily mezi jejich posvátná místa. V okolí tábořiště nebyly nalezeny žádné cizí stopy. Zranění třech obětí nemohla být způsobena člověkem.

Lavina 

Pro: Hluk laviny mohl donutit skupinu bezmyšlenkovitě vyskočit ze stanu a utíkat směrem z kopce. Protože teplota byla hluboko pod bodem mrazu, mohlo u některých dojít k bezvědomí z podchlazení už po 15 minutách. Jejich svítilna byla nalezena hned u stanu a měsíc nesvítil, takže je pravděpodobné, že se po tmě nedokázali vrátit do bezpečí. Na snímcích z nálezu stanu je jasně patrná sněhová pokrývka na jeho boku.

Proti: Sklon svahu nad stanem činil pouze 16 stupňů a měřil jen 300 metrů. I kdyby velký příval sněhu a silný vítr lavinu uvolnil, byla by natolik slabá a pomalá, že by skupinu zkušených horalů pravděpodobně nedonutila ke zběsilému úniku. Stan byl navíc nalezen až na zářezy nepoškozený, věci v něm byly uklizené a stopy v jeho okolí nezaváté.

Počasí 

Pro: Na hoře Cholat Sjachyl vál velmi silný vítr, který mohl někoho z výpravy strhnout například při vykonávání potřeby. Ostatní mohli být strženi ve snaze pomoci mu a nedokázali se vrátit k neosvětlenému stanu. Kolevatov byl na rozdíl od ostatních obutý a to včetně potahů do hlubokého sněhu, takže se zřejmě krátce před událostí venku pohyboval. Jelikož skupina nestihla postavit kamna, mohl silný mráz vyvolat u některého člena skupiny psychotický záchvat ve kterém se prořízl ven a utekl, načež se při hledání ostatní příliš vzdálili od stanu. 

Proti: Vítr schopný strhnout skupinu lidí ze svahu by byl schopný strhnout i stan. Jedna z obětí měla navíc na hlavě čepici, která by odlétla. Je nepravděpodobné, že by se celá skupina vydala někoho hledat po tmě a naboso.

Útok skupiny lidí 

Pro: Několik desítek kilometrů od místa neštěstí se nacházel gulag, ze kterého mohla uprchnout skupina vězňů. Probíhat zde mohlo i tajné vojenské cvičení. Judin při katalogizaci věcí ze stanu označil dioptrické brýle a vojenský vak na boty, které nepatřily nikomu z výpravy. Ze stanu zmizela také tabulka čokolády. Proti: V okolí stanu se nenašly žádné stopy. Zranění nebyla způsobena člověkem. Cizí předměty nalezené ve stanu mohli patřit lidem ze záchranné skupiny. Ti také mohli sníst chybějící čokoládu. Jeden z nich například přiznal, že po nálezu stanu vypili lékařský alkohol, který tam našli. Odtajněné dokumenty neobsahovaly žádné informace o útěku z gulagu či vojenském cvičení. 

Vojenský test 

Pro: Na dvou kusech oblečení byla nalezena zvýšená radiace (Draslík-40K). Tu bylo navíc možné omýt pod tekoucí vodou, což vypovídalo o tom, že se na oděvy dostala nejspíše z externího zdroje (tj. samotné oděvy nic nevyzařovaly). Někteří svědci po letech vyprávěli, že se na místě nacházelo větší množství kovových součástek, které vypadaly jako zbytky rakety. Judin se údajně dostal k materiálům, podle kterých o poloze Ďatlovovy výpravy armáda věděla již dva týdny před jejím oficiálním nálezem. 

Proti: Sovětská armáda skutečně přiznala, že nad touto oblastí testuje balistické střely R-7. K testům však docházelo až 17. února, tedy více než dva týdny po této události. Kromě státně-bezpečnostních opatření typických pro padesátá léta se armáda nepokoušela utajit závěry vyšetřování a to ani po předepsané promlčecí lhůtě (25 let), kdy mohly být dokumenty skartovány. Na místě ani na tělech nebyly nalezeny žádné známky výbuchu. Radiace zjištěná na oděvech nebyla nijak extrémní a mohla pocházet z atmosféry.

Chemická či biologická zbraň 

Pro: Charakter některých zranění napovídal působení tlaku bez vnějšího poškození tkáně. Některá těla obětí měla podle svědků při pohřbu žlutou až nahnědlou barvu kůže a zešedivělé vlasy. Armádní piloti odmítali těla transportovat vrtulníkem, dokud nebudou uložena do zinkových rakví zabraňujících nákaze. Dubininová si údajně ukousla jazyk v křeči, což je při chemickém útoku možné. 

Proti: Ani v odtajněných archivech se nenašly informace o použití podobné zbraně v této oblasti. Změny barvy kůže lze připsat slunci, které na těla svítilo i po smrti a bylo ještě zesíleno okolním sněhem. Zdroj výpovědí příbuzných či jiných laiků o neobvyklém stavu těl při pohřbu je nejasný. Otec Dubininové byl jediný, komu bylo tělo dcery na okamžik ukázáno ve chvíli, kdy se dožadoval jejího pohřbu v otevřené rakvi. Její jazyk byl odstraněn u kořene, nemohla si ho tedy ukousnout. Informace o bílých vlasech je zřejmě pověrou. Na fotografiích obětí je barva jejich vlasů standardní.

UFO 

Pro: Georgij Atmaňak, člen konkurenční skupiny cestovatelů, která se nacházela asi 50 km od Ďatlovovy skupiny, ohlásil, že 1. února v noci pozorovali dva světelné kotouče o velikosti měsíce s jasným bodem uprostřed. Jeden člen skupiny dokonce v panice vyběhl ze stanu bez bot, protože se domníval, že objekty padají jejich směrem. Stejná pozorování ohlásilo i několik dalších svědků, mimo jiné i z meteorologické stanice. Poslední fotografie pořízená skupinou zobrazovala nejasnou světelnou skvrnu. Teorii o UFO se v 90. letech přikláněl i vrchní vyšetřovatel případu Ivanov.

Proti: Datum pozorování UFO upřesnil jiný člen Atmaňakovi výpravy na 17. únor, tedy den testů raket R-7. Popis ostatních svědků naznačoval, že objekty zanechávaly na obloze jasnou stopu a směřovaly ve směru od Bajkonuru. K stejnému pozorování došlo ještě 31. března. Vše tedy nasvědčuje tomu, že se jednalo o průlet raket, který s událostí nijak nesouvisel, protože se odehrál mnohem později. Co zobrazuje poslední fotografie označovaná jako č. 33 se nikdy nepodařilo objasnit, nicméně může jít i o pouhou chybu expozice.

Sněžný muž (Alma) 

Pro: Mezi posledními zápisky v deníku výpravy byla zmínka o tom, že se v okolí Otortenu pohybuje sněžný muž. Podle speciálu televizní stanice Discovery existuje pro toto tvrzení celá řada důkazů, např. jedna z nově nalezených fotografií výpravy obsahuje záhadnou postavu vystupující z lesa, v okolí stanu byla nalezena velká stopa, Mansijové se do míst obávají chodit, v sovětských archivech se mají nacházet dokumenty o operacích s cílem nalézt sněžného muže v této oblasti, atp. Některým obětem chyběl nos, jazyk, či oči, což mohlo naznačovat brutální útok silného tvora vedený na obličej. 

Proti: Zápis z deníku byl součástí jakéhosi recesistického časopisu, který si skupina pro pobavení při výpravě vytvořila a obsahoval mnoho dalších témat. Úryvek původně hovořil o semináři na téma výskytu sněžného muže v okolí Otortenu, čímž mohli být myšleni sami členové výpravy. K absenci nosu, očí a jazyka zřejmě došlo vlivem povětrnostních podmínek (těla bez očí ležela hlavou v potoku) či zvířat. Autenticita fotografie a nalezené stopy je přinejmenším diskutabilní.

Infrazvuk Podle nové teorie (2013) způsoboval tvar hory ve spojení se silným větrem tzv. Kármánovy víry (podle americko-maďarského fyzika Theodore von Kármána). Kármánovy víry mají za následek vznik kombinace vzdušných "minitornád", nepříjemného zvuku, vibrací země a infrazvuku. Infrazvuk se projevuje na lidské psychice spektrem účinků od mírného nepohodlí až po nevolnost a dezorientaci. Tato teorie tedy předpokládá, že byla skupina dezorientována vlivem infrazvuku a silného hluku způsobeného větrem, proto v panice opustili stan a vydali se hledat úkryt v lese, kde podlehli mrazu a zraněním po pádu do rokle.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_%C4%8Eatlovovy_v%C3%BDpravy